Dlouhodobá zkušební jízda Toyoty Hilux: třetí měsíc vlastnictví.

Během tří měsíců v redakčním parku stihl pickup Toyota Hilux ujet zhruba deset tisíc kilometrů, absolvovat několik dálkových cest a projít se Arktidou. Je čas to shrnout.

Upřímně řečeno, vůbec jsem si nemyslel, že je to možné. A rozhodně jsem si nedokázal představit, že tři měsíce převážně městského života s pick-upem Toyota Hilux utečou tak rychle. Pravidelné služební cesty a testování jiných aut (specifika profese) nám samozřejmě umožňovaly s Hiluxem pravidelně si od sebe odpočinout, ale i tak jsem očekával, že budu o něco unavenější. Hiluxu to samozřejmě nevadilo. Je ze železa.

O problémech s parkováním jsem psal hned v první recenzi. Ty samozřejmě nezmizely, ale tady na pomoc přišla buddhistická (nebo křesťanská? Nebo je to Stanislav Jerzy Lec?) moudrost o situaci a přístupu k ní. Do testovacího vozu nebylo možné našroubovat parkovací sonary, takže jsem si prostě nechal hadr a rukavice v kapse dveří a v hlavě zvyk otírat zadní kameru při každé příležitosti, včetně těch velmi nepraktických.

Mimochodem, rukavice nejsou pro řidiče Hiluxu zbytečnou věcí. Bez nich je prostě nemožné zůstat čistý po jakékoli, i té nejneškodnější operaci s otevíracími dveřmi zavazadlového prostoru, a tankování nafty bez „ochrany rukou“ si lze jen těžko představit. Hilux není vůbec Range Rover Sport, takže tankeři se řidiči na pomoc nehrnou. No a jak vám kapka nafty na rukou kazí náladu – to vám asi nemusím vyprávět.

Problém je i s plněním jiných provozních kapalin. Z nějakého důvodu kapota tak velkého vozu postrádá pneumatické dorazy, takže doplnění kapaliny do ostřikovačů předchází vícestupňová manipulace se zámkem kapoty a tenkou „nohou“ upevněnou pod ním. Dobře, spišme to s potřebou co nejvíce zjednodušit design nenáročného auta ze své podstaty. A nepřemýšlejme o tom, jak se „nenáročnost“ kombinuje s kůží, „dotykovým“ multimediálním systémem a cenovkou 2 053 000 rublů.

Bohužel se mi nikdy nepodařilo plně využít hlavní výhodu Hiluxu – do terénu jsem se vydal jen jednou a jen za účelem testování. A opravdu jsem překvapil “objevovací jezdce”, kteří se hemžili kolem stejného testovacího polygonu. Ano, geometrická průjezdnost terénem předčí mou fantazii, ano, v převodovce téměř nikdy nemusíte zařazovat nízký stupeň a ano – hlavní je, že po všech těch bahenních procedurách je důležité nezapomenout vypnout pohon všech kol. Protože jízda po asfaltu v hardcore “na částečný úvazek” (pro ty, co nevědí – s pevně připojenou přední nápravou) není užitečná a rychlejší než 90 km/h je obecně škodlivá.

V zásadě jste se v běžných, „každodenních“ situacích museli někdy chytit věčně vibrující páky rozdělovací převodovky. Jednou, při parkování na zpátečku, Hilux odmítl přejet zledovatělý práh garáže, takže jste museli vylézt malý svah „po čtyřech“. A „redukce“ byla párkrát potřeba při zdolávání celkem neškodných sněhových zábradlí. Ne, že by to bez ní bylo absolutně nemožné, jen je to se zapnutým demultiplikátorem zjevně pohodlnější.

Mimochodem, i s prázdnou karoserií předvedl Hilux v terénu velmi slušnou a plynulou jízdu. Jednou jsem dokonce na odvážný pokus jel po terénní dráze se sklenicí vody v ruce. A málem jsem nic nerozlil.

Hlavní změnou v životě člověka, který se stal (byť jen dočasně) majitelem pick-upu nebo dodávky, je to, že se ocitá v roli „nejlepšího přítele“ mnoha, včetně téměř cizích lidí. Balíky, prkna, kola, pitbiky, nábytek, pneumatiky, ráfky, ráfky s pneumatikami – všechny tyto úžasné věci patřící přátelům (a přátelům přátel) jako by jen čekaly na to, až budu mít Hilux k dispozici. Takže můžu koupi takového auta s klidem doporučit těm, kteří pociťují nedostatek socializace. A kategoricky nedoporučuji pořizovat si pick-up misantropům, introvertům a sociopatům. Snad s výjimkou případů okamžitého přestěhování do tundry hned po koupi.

Pokud musíte řídit ve městě, buďte připraveni na interakci se společností. Ukazuje se, že v hlavách zástupců této společnosti panuje velký chaos, ale bez pick-upu tuto „zatracenou věc“ neobjevíte. Pokud zdvořile požádáte o přesun do dalšího pruhu se „směrovým signálem“ – nepustí vás dovnitř, pokud se budete „drtit“ jako drsňák se svými rozměry – všichni v panice utečou, včetně majitelů „Gelendvagenů“.

Aby se řidič Hiluxu úplně neproměnil v hulváta, potřebuje obrovskou rezervu inteligence a sebekázně. Je dobře, že moje práce nevyžaduje neustálý pohyb po městě. Jinak by byla transformace nevyhnutelná. A každý pracovní den by pravděpodobně skončil s pocitem, že mě řídí Hilux, a ne naopak.

No, v režimu „domov – redakce – další redakce – domov“ a také při občasných (i když pravidelných) „dálkových“ cestách se Hilux ukázal jako spolehlivý a efektivní partner. Nikdy se ale nestal přítelem. A kdybych o koupi takového vybavení vážně uvažoval, zvážil bych i alternativy. Například…

Volkswagen Amarok. Tento pick-up ve verzi s pohonem všech kol a převodovkou DSG, vynalezený Němci pro Latinskou Ameriku, se vyznačuje záviděníhodnou plynulou jízdou a neobvykle upraveným interiérem. Vynikající volba pro ty, kteří hledají pick-up jako „imidžové auto“ a nechystají se na pořádný terén. Cenovka však kouše – téměř o půl milionu dražší než Hilux v podobné konfiguraci.

Nissan Navara. Kdysi považován za „téměř luxusní“ pickup, ale čas ve spolupráci s konkurencí provedl úpravy. Nyní je to jen pickup, i když s dobrou výbavou a cenovkou nejméně 1 433 000 rublů. Mimochodem, Nissan má levnější „náklaďák“ – NP300. V době psaní tohoto článku se dal koupit za 953 tisíc. Dostupnější jsou pouze UAZ a Číňané.

Mezi další možnosti, které stojí za zmínku, patří Ford Ranger a Mitsubishi L200. Ten druhý je obzvláště zajímavý: převodovka Super Select je nejlepším takovým řešením na trhu. Ford i Mitsu ale dožívají svého konce čekáním na rychlou náhradu. Uvidíme, kdy se objeví nové modely.

Výdaje během třetího měsíce provozu

Najeto: 3205 XNUMX km
Naměřená průměrná spotřeba paliva: 11,72 l/100 km
Praní: 2600 ₽
Kapalina do ostřikovače: 340 ₽
Nafta: 12 971,17 ₽
Celkem: 15 911,17 ₽
Provozní náklady za měsíc: 4,96 ₽/km
Celkem od začátku testu: 47 702,86 ₽
Provozní náklady: 5,12 ₽/km